Příběh, který nese poselství

Ráda bych se s Vámi podělila o příběh, který má co říct nám všem – je jakýmsi poselstvím.

Klientka, jejíž část příběhu tu s jejím dovolením zveřejním, je velmi otevřená a řadu odpovědí, pro které si přišla, už sama tušila, ba přímo znala.  Ale znáte ten pocit, kdy vnitřně víte a přesto potřebujete určité potvrzení? Zkrátka slyšet to a ujistit se  ještě s někým dalším?

V průběhu terapie, konkrétně v důležitých okamžicích, ke kterým jsem klientku vedla, jsem jí konfrontovala se současností – co jí dané situace aktuálně zrcadlí. V jistých momentech si zrcadlo nastavovala sama, aniž bych se ptala.  V její výpovědi zaznívají vzkazy pro nás pro všechny. Obecné pravdy, které platí bez rozdílu.

V úvodu terapie jsem vedla klientku do dětství, ale ocitla se ihned v době dávno minulé. Zeptala jsem se, kde se nachází: „Vidím jen tmu a cítím chlad“. Ptám se, zda kolem sebe dokáže něco nahmatat: „Dají se ohmatat kamenné zdi, jsem zavřená v kulatém prostoru, ve sklepě, asi za trest. Je mi 6 let. Asi jsem tam dýl, nevím kdy budu moci odejít. Mám na sobě košili, kalhoty, jsem bosa, mám krátké vlasy. Není to v tomto životě.“

Posouvám klientku na začátek daného života: „Jsem v prostorném, ale sterilním místě. Jsou tam cizí ruce, které mě myjou – někoho hledám, ale nevidím. Cítím se bezmocně a obnaženě, potřebovala bych pochovat – asi mě nechtějí, pořád tam čekám, už ani nepláču – jako když mě nikdo neslyší. Maminka tam není, možná umřela – jsem sama, nebyla tam. Oblékají mě a jsem mezi více dětmi ve velké budově, mám hlad a zatím jsem nic nedostala. Ostatní děti také brečí – jsme tu, abychom se neválely po ulici. Cítím samotu a únavu – PARALELA: Bezmoc – nemá smysl se ozývat, protože nepřichází odezva = musím podle sebe a nikoho neobtěžovat!“

Posouváme se dál, k dalšímu důležitému okamžiku: „Je mi 13-14 let, naskakují mi tam jeptišky. Pracujeme, udržujeme dům, abychom věděly, jak se postarat. Máme kde bydlet a co jíst, nic mi nechybí. Prostě tam jsem. Jsou milý, máme i čas pro sebe. K večeru chodím pozorovat přírodu, ale daleko se nedostanu, asi nesmíme. Člověk tu dělá svou práci a nikdo si ho nevšímá. Cítím se dobře, ale mám pocit, jako kdyby mi něco chybělo, že je to malý prostor – potřebuji jít, abych sama sebe pochopila. Čekám, kdy budu moci odejít.“

Posouváme se opět dál: „Zase jsem někde zavřená, chodím tam často. Asi, že jsem jiná a abych přemýšlela v čem jsem špatná. Nevím, jak dlouho tu budu, ale vím, že musím odejít. Už mi ani nevadí, že jsem sama. JSEM jiná – ptám se na otázky, na které se nemám ptát. Vadí mi ta sterilní sešroubovanost. Vím, že je všechno jinak. A vidím dopředu, co se má stát, ale nejsem si jistá. Odpovědi nepřichází, jen tresty. Vně odpovědi nenajdu, musím sama v sobě. PARALELA: z venku nedostanu celou pravdu. Každý si k tomu zbytečně přidává. To, co máme uvnitř, to je to, co hledáme – máme to v srdci! Je mi smutno z toho, že tak dlouho hledám, že jsem tak dlouho na cestě. Jsem unavená. Tak dlouho jsem hledala a odpověď nosím v sobě. Mohla jsem si ušetřit spoustu trápení. Musím žít život v souladu se sebou, abych se už nemusela narodit. Mám pocit, že jsem promarnila spoustu času – to je možná to, co mě znervózňuje – POTŘEBA NĚCO HLEDAT, přitom je potřeba žít.“

Posouváme se v daném životě dál: „Už mám rodinu. Myslím, že jsem odešla normálně. V určitém věku jsme mohly odejít, kolem 16ti/17ti let. Vidím 2 děti, jsem spokojená. Děti vypadají zdravé a spokojené, veselé. Děláme vše společně, děti to baví. Jsem šťastná, ikdyž mi pořád něco chybí.“ PARALELA – stejné v minulém, tak i v tomto životě: „Musím se pořád schovávat, musím pořád být to, co nejsem – mám MASKU spokojenosti a štěstí. Pod maskou je však smutek, ale i štěstí díky dětem. Jsem tu pro děti, aby nezažili to, co já. Abych je chránila – aby je nikdo neškatulkoval.“

„Když mám čas, míchám tajně pro ženy byliny, čaje a masti, chodí za mnou. Chci jim pomoci, ale musím tajně. Chodím také ošetřovat umírající, aby se smířili se smrtí. Hodně si myji ruce, protože hladím své děti. JSEM ROZTRHANÁ NA KUSY – z toho, že mě lidi odsoudili, ale ulevovat umírajícím se musí – oni se bojí, ale není čeho se bát. Jsou jako děti, bezbranní. Ale kouká se na to špatně. Lidé se smrti bojí.“ Zde následovala paralela, která je velmi osobní a proto, jí zde nezveřejňuji.

Pokračujeme dál ve vzpomínkách na daný život: „Mám pocit, že jsem sama s dětmi, nevidím manžela. Možná jsem moc fixovaná na děti, že nevidím manžela. Nechci, aby zažili to, co já. Ať hlavně zůstanou sami sebou. Ať si nemusí brát masku. Že nebudou lpět na tom, co říkají druzí. Většinu času tráví se mnou, pomáhají. Jsou do života poctivý. Snažím se jim vše vysvětlit, jsem klidnější, než v tomto životě. Jsem silná, ženštější, jemná, mám více energie.“

Přesouváme se do okamžiku smrti: „Ležím na posteli. Jsem klidná, nejsem moc stará (cca 50 let). Jako kdybych už předala, co jsem měla a nepotřebuju tady být dál. Jsem smířená. Myslím, že se zase narodím. Těším se, až zemřu – teším se domů. Udělala jsem maximum. Vypadá to, že jsem sama, ale někdo mi dává pít a vlaží mi rty. Možná dcera, možná nějaká mladší žena, které jsem pomohla. Vidím se, jak opouštím tělo – nic mě netíží. Zbývá poděkovat tělu, že mi dobře sloužilo. Odcházím s klidem a mírem. Můžu se narodit s tím, co jsem se naučila. Necítím už tu omezenost a stísněnost těla – JSME STRAŠNĚ VELCÍ A TĚLA TAK MALÁ. ANI SE NEDIVÍM, ŽE NÁM OBČAS VYPOVÍ – JE TŘEBA DRŽET KROK S TAK VELKOU SILOU. JE TŘEBA O TĚLO PEČOVAT! Není možné, aby se tam duše vešla – vždy náš bude něco „tlačit“.

Po prožitku vlastní smrti jsme přešly k životním úkolům klientky. Tomuto tématu se budu věnovat v některém ze svých příštích článků.

Co říci závěrem? Zazněla tu důležitá sdělení a je jen na Vás, zda si z nich něco vezmete.

Tématem této terapie bylo najití více odpovědí, ale tím nejdůležitějším bylo najití vlastní cesty – a to profesní i rodičovské (ve vztahu ke svému synovi). Zbavit se také strachu z budoucnosti, díky názoru klietnky, že nic neumí. Opak je však pravdou. Klientka jen v tomto životě odbočila, uhnula ze své cesty. Její nejbližší jí v mládí odradili od umělecké cesty, kterou si zvolila. Místo podpory v ní vyvolali pocit, že není dost dobrá. To vedlo k tomu, že se zabrzdila. Zahodila vše, co uměla. Rodina jí vnutila názor, že musí pracovat a dělat něco „pořádného“. A tak, dle vlastních slov: „Dělám, co mě nebaví, kde se trápím a umírám“. Uvědomila si (a uvnitř to cítila), že musí navázat tam, kde skončila. „Už nemám čas dělat, co mě nebaví! Musím si udělat více času a prostoru pro sebe. Dusí mě to. Nemůžu být ničím svázaná. Nevyhovuje mi striktní plánování a čas – to mi dává zabrat.!“

Také došla ujištění, že odpovědi na otázky, které jí dává její nitro, jsou ty správné. Jen ona sama zná svou cestu a ví, co je pro ní dobré. Nikdo jiný o tom nemůže rozhodovat. A TO PLATÍ PRO NÁS PRO VŠECHNY!

Ihned po terapii se klientka vrhla do práce – začala se zase věnovat tomu, co jí baví. Dotáhla své webové stránky, rozvíjí své schopnosti, nadání a má plno plánů. Je z ní cítit radost a nadšení. A já jí fandím. Věřím, že se vrátila na svou cestu, která jí povede k naplnění a spokojenosti. Moc jí to přeji.

A Vám přeji pěkný večer.

S láskou,

Markéta