Přestaňme srovnávat s ostatními – 2. část

Slíbila jsem Vám další příběh na téma dětí a tady je.  Opět je o vztahu maminky a jejího malého synka, o kterém hovoří  jako o hodném, šikovném a chytrém chlapci. Trápí jí ale, že jí neposlouchá. Vyloženě je vidět, že jí rozumí, ale „dělá doslova naschvály“ – bere to jako hru? Nebo je v tom něco jiného? Poslouchá manžela i ostatní, ale jí ne. Nemá vůči ní žádnou autoritu.

Dále se synem nerada chodí do obchodu, protože tam vždy běhá a vše shazuje a ani na návštěvy, kde se chová podobně. Zmiňuje také synovy průjmy, které trvají už více jak půl roku. Bojí se, aby syn nebyl celiak jako ona. Vyšetření zatím celiakii nepotvrdila, jen citilivější trakčník.

Hned v úvodu se klientka ocitla v tmavé prázdné čtvercové místnosti: „ Uprostřed je židle, na které sedí můj syn – drží plyšového medvěda a brečí. Je tam ještě malé okýnko, kterým prosvítá světlo. Za oknem je krásně. Paprsky slunce prosvítají do místnosti, zpívají tam ptáčci a je veselo, zatímco tady je tma. Syn se na mě dívá a je smutný. Kroutí hlavou.“  Co se děje? „Nechce mi to říct.“ Jak mu můžete pomoci? „Vstal a obejmul mě, jsem v pokleku. Teď se usmívá. Bere mě za ruku a vede mě k oknu. Ukazuje ven, kde je hezky a směje se. Kouká na mě a na ten prst, jestli ho vidím. Vzala jsem ho do náruče, sedíme na parapetu a pořád se směje. Teď je spokojený, kope nožičkama a já stojím za ním. Moc by chtěl tam ven za tím světlem!“

Posouváme se dál: „Vidím před sebou tátu – jsme tam jen my dva, stojí naproti mně. Jsme opět v té tmavé prázdné místnosti a díváme se na sebe.“ Co Vám chce říct? „Že mě má rád a že se mnou bude v příštím životě (pozn. otec klientky zemřel před několika lety, svého vnuka nepoznal).“ Jako kdo s Vámi bude? „Vidím syna. Vidím teď dvě části místnosti – v jedné syna a ve druhé tátu. Ptám se, jestli je nyní mým synem? Říká, že ANO.  Chtěl se mnou zůstat, miluje mě.“

Zeptejte se ho, co máte udělat, aby byl šťastný a spokojený? „Nechat ho být. Dát mu volnost a MÍT HO RÁDA! Nic jiného nechce, aby byl šťastný.“ Jak konkrétně to máte projevit? „Mám být v klidu a ne nervní a podrážděná. Snaží se mi ještě něco vysvětlovat, ale nerozumím mu. Vidím dvě čáry – telepatické spojení, ale jako bych ho nepřijímala  – jako kdyby mezi námi byla kostka, která to vše zachycuje a ke mně se to nedostane. Dělá to schválně a nevím proč.“

„Říká, že se potřebuji učit: trpělivosti, sebelásce a lépe se chovat k manželovi – být milejší, protože přes něj se učím. Proto jsem si ho vybrala. Teď vidím nás tři – manžela, syna a mě: všichni tři tvoříme jednotu, celek. Všichni se máme rádi a máme být spolu! Kolem nás poletuje ještě nějaká dušička, je v bublině. Je to holčička. Zeptala jsem se, jestli spolu budeme dál a jestli budeme mít ještě dítě? Syn o ní ví, vidí jí a usmívá se.“

Posunuly jsme se spontánně do progrese: „Jsou u nás u bazénu: má hnědé vlásky, trochu vlnité. Jsou spokojené a hrají si spolu. Kujou na mě nějakou lumpárnu, to vymyslel syn. Jdou dozadu do zahrady (kam nesmí). Vědí, že se o ně budu bát a budu je hledat. Sedly si tam a čekají, až je budu hledat. TO DĚLÁ RÁD, RÁD MĚ ZLOBÍ.“ Ptám se klientky, co jí má tato situace říct?

„Když zlobí, tak odejít a on příjde za mnou. Takhle já pořád běhám za ním. Když za nimi nepůjdu, tak už to nebude zajímavý. Nešla jsem za nimi. Vyběhly samy a hledají mě. Taky mám být trpělivější, nekřičet na něj. Cítím, jak moc mě má rád. Nechtěl by jinou maminku. Dělám si to sama! Že se nechám vytáčet. Podvoluju se mu a podřizuju.“

Představte si znovu sebe a otce v okamžiku, kdy se mezi Vámi přerušilo spojení.  Zeptejte se, jestli to, co jste si teď sama odpověděla je tím, co Vám chtěl říct? „ANO, je to to, co mi chtěl říct.“

„Taky se ho ptám, proč si mě vybral? Věděl, že u mě bude mít všechnu lásku. Chtěl být zase s babičkou (jeho matkou), sestrou (jeho druhou sestrou) a ostatními. Měla jsem první dítě, sestra nemá a ta tady má zase jiné učení. Babička hodně těžce nesla smrt táty a mého syna má velmi ráda. On chce být její útěchou! Mrzí ho také, že se nestýkáme s jeho bratrem (strýcem). Chtěl by ho vidět. Nikdy jsme se moc neviděli, má hodně práce a bylo mi hloupé za nimi se synem přijít, protože nemohli mít s partnerkou děti. Tak kvůli ní. Nemám to prý vůbec řešit a jet tam – chce ho vidět!“

Dala jsem klientce prostor, ať se ještě sama ptá na vše, co jí zajímá a ať se ujistí, jestli je to vše, co jí chtěl říct.  „Říká mi, že vše není vždy tak, jak bych chtěla. Jsem ale tam, kde mám být – vše je v pořádku! Mám mu nechat více volnosti a prostoru. Postará se o sebe sám a nemusím se o něj bát. Zvládne to, je šikovnej a chytrej, jak o něm říkám.  Nehrozí mu žádné velké nebezpečí, nic se mu nestane. Jsou nad ním andělé, kteří ho ochraňují, takže se nemusím bát – NENÍ SÁM!“

„Ještě se ptám na průjem. Lepek mu nedělá dobře, z něho má ten průjem. A také nemusí jíst tolik mléčných výrobků. Asi mu toho dávám zbytečně hodně. Nepotřebuje tolik mléka, nemusí ho mít každý den a bílkoviny jsou i v jiných potravinách. Prospívá mu ovoce a zelenina.“ Můžete mu pomoci? „Změnou přístupu: když ho nebudu tolik omezovat, tak ho nebude omezovat lepek! Ptám se ho, jestli to dokážu? Říká, že ano, že to dokážu!“ …

Celý průběh terapie nakonec v celém svém významu ukazovala symbolika hned prvního výjevu. Vidíte jí tam?  Syn klientky sedící smutný a plačtivý uprostřed tmavé prázdné místnosti,odkud nemůže ven – semknutý přehnaným strachem a obavami své matky, toužící po volnosti, která je tolik potřebná pro jeho projev přirozenosti a pro schopnost učit se a růst! Volnost, kterou nemá a nedovoluje mu dostat se ven – ven za okno, kde svítí slunce a zpívají ptáci.

V tomto závěru mně ještě utvrdil  fakt, když mi klientka řekla, poté co byl její syn hospitalizován v nemocnici s podezřením na epilepsii: „Bojím se, že jsem to přivolala. Už od otěhotnění mám panickou hrůzu z toho, aby se mu něco nestalo a bylo vše v pořádku. Aby byl normální a neměl žádné postižení. Jakmile se narodil, strach ještě zesílil. Vždy myslím na to nejhorší a vím, že mu tím ubližuji. Já si to mateřství vlastně neužívám, protože žiji v neustálém strachu. Jen se před ostatními přetvařuji, jak je všechno super. Vím, že je to hrozné, ale je to tak.“

Tímto se celkový obraz dotvořil! Klientce jsem sdělila, že musí okamžitě přestat s tímto přístupem. Muselo to bohužel dojít tak daleko, aby konečně pochopila. Někdy zkrátka musíme zažít skutečně šok, opravdový otřes, abychom si uvědomili, co působíme svým smýšlením. Všechna vyšetření, která zatím syn klientky absolvoval, jsou v pořádku a věřím, že budou i všechna ostaní, na jejichž výsledek ještě čekají. Bude to dlouhá cesta a je třeba se obrnit trpělivostí. Jde ale o zdraví dítěte a já věřím, že to klientka zvládne. Zná souvislosti a na poznání dalších ještě pracujeme. Důležité je však odhodlání na sobě pracovat a to klientka má. 

Být rodičem v dnešní době je skutečně těžké a vůbec se nedivím, že už si občas nevědí rady. Když si vzpomenu na své dětství … veškerý čas jsme lítaly venku, rodiče o nás celé hodiny nevěděli, nebyly mobilní telefony a vše bylo v pohodě. DNES? Rodiče jsou plni strachu a obav, aby dítě nepřejelo auto, někam nespadlo, někdo mu neublížil, aby neonemocnělo apod. Jak má v tomhle všem dítě prožívat bezstarostné dětství???

Nenechávejte se svazovat strachy a negativitou, která se na nás každý den lyne z médií – přestaňte sledovat televizi a raději ten čas věnujte dětem! Zkuste jim více důvěřovat a dát volnost tím, že z Vás nebudou cítit přehnaný strach a úzkost.

Mějte na paměti, že děti do devíti let jsou napojené na matku a jsou součástí její karmy. Až poté si začnou tvořit svou. Maminky, ptáte se nejprve samy sebe, co si právě řešíte, když máte pocit, že se Vaše děti chovají jinak nebo onemocní ? Uvědomily jste si, že když jste v klidu a v pohodě VY, tak jsou v pohodě i Vaše děti a naopak?

Nebuďte na sebe přehnaně přísní a nesnažte se být za každou cenu perfektními rodiči. Jde přeci o to, abyste byli hlavně šťastnými a pohodovými rodiči. 🙂

S láskou,

Markéta